kolportáž dům od domu

| Evangelizace | Obrozenci | Podnikatelé | Politický tisk | O projektu | Glosář |

Jan Hus a veřejná evangelizace

Jan Hus (asi 1370–1415) byl významný český středověký náboženský myslitel, římskokatolický kněz a populární lidový kazatel (nikoli ve smyslu „laický kazatel“, ale ve smyslu „táborový řečník“). Pro své náboženské názory byl odsouzen jako viklefista a zaživa upálen.

Přesné datum Husova narození není známo, v době mučednické smrti mu však bylo přibližně 45 let. V českém povědomí je Husův život oprávněně spojován s obhajováním náboženské pravdy, což v jeho případě znamenalo žít v souladu se získaným poznáním (učení ani praxe církve není nad přikázání stanovená v Bibli) a nést za to důsledky. Někdy je Hus také vnínám jako národní archetyp osobnosti pronásledované vrchností z toho důvodu, že odmítala žít a jednat v rozporu se svým svědomím.

Ve sporech okolo legitimity soudního procesu, při němž byl odsouzen, se někdy ztrácí Husův jedinečný vztah k Bibli a k evangelizaci, který je námětem této krátké eseje.

Obsah

  1. Husův osobnostní vývoj
  2. Vliv Bible a Viklefových názorů na Jana Husa
  3. Magistři bludu
  4. Husova obhajoba Betlémské kaple
  5. Kritika odpustků a odchod z Prahy
  6. Závěr Husova života
  7. Hus a husitství
  8. Hus a »obracení na víru« mečem

Přílohy

  1. Výběr dopisů Jana Husa
  2. Výběr kázání Jana Husa

Další související odkazy

  1. Související texty na doméně Kolportáž.cz
  2. Související texty na jiných místech internetu

Husův osobnostní vývoj

Definovat Husovy postoje jednou větou by bylo dosti ošidné. Už proto, že během let se vyvíjely. Hovoříme-li o Husovi jakožto zastánci pravdy a muži poctivé křesťanské víry (tj. žít tak, jak stanovuje kánon Bible), máme na mysli spíše závěrečnou část jeho života. Než se však Hus ke svým finálním postojům dopracoval, prodělal velké vnitřní obrácení a i pak své názory – prakticky až do posledních chvil života – tříbil. Coby dvacetiletý přišel jako chudý mládenec do Prahy z ryse zištných kariéristických pohnutek. Jak k tomu později sám napsal:

„Vyznávám svú zlú žádost,
že když sem byl žáčkem, tehdy měl sem mysl, abych brzo byl knězem,
abych tak měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen;
ale zlú tu žádost poznal sem, když sem Písmu srozuměl.“

Na studiích sice podle specializovaných historiků nepatřil k nejnadanějším žákům, nicméně jeho houževnatost byla hodná ocenění. Roku 1393 se stal bakalářem, o dva roky mistrem svobodných umění (ekvivalent k titulu doktor práv nebo medicíny) a o další tři roky (1398) profesorem.

To byla první fáze Husova života. Jako chudý studentík chtěl mít ‚dobré oblečení, bydlení a být mezi lidmi vážený‘. V okamžiku, když získal postavení na univerzitě, s jeho sen splnil. Měl to, po čem celé mládí toužil a nijak se proto neodbýval. Kdysi věčně hladový student najednou hojně jídával tučné pokrmy a hojně pil víno. Jeho vášní byly i karty, šachy a veselá společnost. Finančně si polepšil po vysvěcení na kněze a získáním kazatelského úvazku v Betlémské kapli.Jak ale píše přední znalec české reformace Amedeo Molnár v knize Slovem obnovená (1977):

„Když se však roku 1400 po jeho vysvěcení mohlo zdát, že cíle dosáhl,
bylo už zřejmé, že pro něj ztratil přitažlivost.“

V té době už skrze univerzitní spisy anglického biblisty Johna Viklefa / Wycliffa (žil asi 1324–1384) dochází u Husa k druhé fázi jeho života a postupnému vnitřnímu obracení. Na univerzitních disputacích a posléze dokonce veřejně z kazatelny začal tepat zlořády dobové církve.

Stinnou stránkou jeho betlémských kázání byla však zbytečně radikální názorová vyhraněnost. Husova charismatická kázání tak zcela zákonitě strhávala do víru vášní lidské masy a s nimi i nejrůznější radikály. Stejně zbytečné byly četné vulgarismy, jimiž se Hus svým posluchačům někdy podbízel. Krátce řečeno: Z Husovy kazatelny v této etapě jeho života někdy možná zaznívalo snad až příliš mnoho emocí. A dav se nechával strhávat k radikalizaci. (Zde někde také hledejme zárodek pozdějšího radikálního husitství.)

Když pak ve jménu živelné »očisty« církve docházelo k různým násilnostem na katolickém kléru, Hus – ani jako kněz, ani jako představitel vysokého učení – proti tomu nijak nezasáhl. Jako by se ho to ani netýkalo. Ostatně i svým tehdejším společenským postavením jako by seděl na dvou židlích. Coby představitel univerzity a jeden z poradců krále Václava IV. byl součástí tehdejšího establishmentu. Pokud chtěl skutečně žít v souladu se svým svědomím v duchu křesťanské mravnosti, muselo dojít k ještě dalšímu vývoji jeho osobnosti.

Třetí zásadní fáze Husova života začala nejpozději s příchodem do Betlémské kaple. Právě zde se jeho výrazným pracovním nástrojem stala Bible a postupně se s ní naučil pracovat. Ačkoli se nadále zaobíral různými univerzitními a církevními problémy, do popředí jeho náboženského přesvědčení vystupovala stále více a více vystupovala obhajoba svobodného kázání Písma. Lidová evangelizace, oproštěná od jakýchkoli zákazů. Do této fáze Husova života patří obhajoba Mikuláše z Velenovic zvaného Abraham a další podobné aktivity (niz níže). Vyvrcholením této fáze jeho života byl Husův odchod z Prahy a neformální evangelizační aktivity směřované k menším či větším skupinám prostých posluchačů na jihočeském venkově.

Zpět na obsah této stránky



Vliv Bible a Viklefových názorů na Jana Husa

Hus, který během vysokoškolských studií získal přístup k tehdy obtížně dostupnému textu Bible, přepracoval na základě čtení Písma celý svůj dosavadní hodnotový systém. Jeho životní dráha razantně změnila směr.

Zcela přirozeně pak Hus patřil i k těm akademickým osobnostem oslovených spisy, jejichž autorem byl anglický učenec John Viklef. I tento Angličan totiž prosazoval Bibli jako jediný pramen křesťanské víry. Viklef byl dokonce autorem prvního překladu Bible do angličtiny. Římskokatolickou církev kritizoval za její morální a protikřesťanské jednání, za což byl prohlášen za heretika.

Jan Hus, který od roku 1402 pravidelně kázával v pražské Betlémské kapli, využíval Viklefových myšlenek při kázáních, obhajoval je v diskusích a dále s nimi pracoval. Právě v Betlémské kapli, určené už při jejím otevření (1391) k výhradně českým kázáním (kaple byla schopna pojmout cca 2.000 posluchačů) a která se za Husa stala centrem lidového hnutí, si Hus vybudoval pozici uznávaného kazatele. Posluchače si získával především svým poctivým a nebojácným kázáním proti zkaženosti církevní hierarchie, jejíž reformu prosazoval. Postupem let navíc opouštěl dobové kazatelské nešvary a zdůrazňoval, že účelem kázání není posluchače bavit nebo jim podkuřovat, ale porozuměním Písma je přiblížit k Bohu.

Hus na kazatelně. Reprodukce Jenského kodexu

Jenský kodex: Jan Hus na kazatelně
Reprodukce z knihy Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu (1915)

Pronikání Viklefových protikatolických názorů do Čech – na čemž se v rámci své univerzitní i kazatelské činnosti podílel rovněž Hus – však ohrožovalo věroučný monopol římskokatolické církve, takže bylo pouze otázkou času, kdy se církev proti kolportáži Viklefových myšlenek ohradí. Když byly Viklefovy myšlenky v letech 1406, 1408, 1409 a dalších opakovaně prohlášeny za kacířské i v Českých zemích, Hus a jeho přítel Jeroným Pražský (asi 1378–1416) byli jedni z mála, kdo Viklefovy spisy obhajovali a i přes značné riziko doporučovali jejich studium všem lidem správně nakloněným pravdě. V dalších letech Hus své výzvy k očištění církve dále stupňoval a sporných bodů přibývalo, takže se jeho konflikt s představiteli římskokatolické církve dále prohluboval.

Zpět na obsah této stránky



Neschválení evangelisté – Magistři bludu

Tehdejší církevní autority považovaly za nebezpečné nejen šíření, čtení a propagaci heretických knih, ale rovněž činnost kazatelů neschválených římskou církví. Jednoduše řečeno směli s druhými lidmi o věcech víry hovořit nebo je poučovat pouze prověřené a biskupem schválené osoby. Zčásti byly tyto přísné církevní předpisy odpovědí na evangelizační horlivost Valdenských (ve 12. století), které jihofrancouzská inkvizice prohlásila za „magistry bludu“.

Církevní zákaz kázání mnichům i laikům měl však daleko širší účel i využití. Jakékoliv laické promluvy o víře byly považovány za projev hereze a provinilci měli být trestáni. Ve zvýšené míře na to bylo dbáno právě v době kritických sporů – například v době sporu o Viklefovo učení. Aby bylo riziko nepovolených kázání co nejvíce minimalizováno, připojil církevní synod ke svým dosavadním zákazům roku 1408 také zákaz kázání na všech neobvyklých místech.

Jedním z těch, kdo byl bezprostředně poté pro takovou neschválenou kazatelskou činnost zatčen, byl i jistý Mikuláš, řečený Abraham z Velenovic, který bez církevní autorizace kázal v klášteře sv. Ducha. Když prohlásil, že podle Bible je nejen biskupům, ale i ostatním věřícím povoleno kázat, byl předán inkvizici. Na svobodu se Mikuláš dostal až s pomocí Husa, který za něj intervenoval.

Jak je zřejmé z dochovaných Husových kázání i dopisů té doby, Hus se v posledních letech svého života intenzivně zamýšlel nad smyslem a aplikací Kristova příkazu o kázání evangelia a činění nových křesťanských učedníků.

Zpět na obsah této stránky



Husova obhajoba Betlémské kaple

Protože hlasy obhajující Viklefovo učení v Českých zemích neutichaly, vydal papež Alexandr V. koncem roku 1409 zvláštní bulu, v níž varoval před liknavostí při potírání kacířství v Čechách i na Moravě a současně zakázal veškerá kázání na soukromých místech. Tímto zákazem papež vyhověl přání arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka vypořádat se s viklefovským hnutím centralizovaným v pražské Betlémské kapli a s jeho hlavním představitelem Janem Husem.

Samotný text buly se do Prahy dostal teprve v březnu roku 1410. Krátce nato však již Hus předstoupil před své posluchače v Betlémské kapli, kde je informoval o svém záměru podat církevním autoritám odvolání. Ve svém kázání z 22. června pak na základě rozboru z Lukášova evangelia, kap. 5, verše 1 vysvětloval, že Kristus se nikde nestavěl proti kázání vně církevních místností. S odvoláním na příklad prvních apoštolů prohlásil, že při případném zákazu bude raději poslouchat Boha než lidi, protože autoritu ke kázání přijal od Krista.

V následném odvolání podaném jménem Husovým a jeho sedmi společníků byl v této otázce kromě jiného zmíněn účel Betlémské kaple a rovněž biblický příkaz o kázání evangelia všude po světě. Hus a jeho společníci v textu zdůrazňovali, že rozhodnutí o zákazu porušuje statut Betlémské kaple a rovněž biblické normy. Zároveň s tím kritizovali jako nesmyslné i nařízení o pálení Viklefových knih.

K veřejnému spálení Viklefových knih, které se podařilo shromáždit, však na arcibiskupův příkaz došlo už o několik dní později. Ihned poté vyhlásil arcibiskup nad Husem a ostatními klatbu (vnitrocírkevní trest). Přesně podle svých dřívějších výroků Hus s klatbou spojená omezení nepřijal a dále se vedle svých univerzitních aktivit věnoval veřejným kázáním. Tím, že se předtím úředně odvolal, byly sporné záležitosti předány církevnímu soudu.

Zpět na obsah této stránky



Kritika odpustků a odchod z Prahy

Roku 1412 začal Hus tvrdě vystupovat proti prodeji odpustků (z hříchů), které v Praze začal papežský legát nabízet těm, kteří se zúčastní křížové výpravy proti Ladislavu Neapolskému. Prodej odpustků však schvaloval i král Václav IV. (kromě jiného proto, že z nich měl provizi), takže Hus si svým kázáním přivodil i nevoli krále, který nad ním přestal držet ochrannou ruku.

Papež Jan XXIII. vyhlásil nad Husem novou klatbu, stejně jako nad všemi, kdo se s Husem stýkali. Zároveň požadoval zboření Betlémské kaple, Husovo zajetí a soud podle církevních zákonů. Na místa, kde Hus pobýval, byl vyhlášen interdikt a na podzim 1412 došlo k uskutečnění zákazu bohoslužeb. U Husa, který se tehdy ve své při »odvolal« nikoli k soudu, ale ke Kristu, již Boží zákon naplno nahradil církevní zákon kanonický.

Hus opustil Prahu a uchýlil se do vyhnanství na venkov, kde většího časového prostoru využil k domýšlení řady svých tezí a ve velké míře rovněž k psaní. Velmi intenzivně se zabýval otázkou povahy církve, čemuž také věnoval své vůbec nejdůležitější písemné dílo De ecclesia (O církvi), které se na veřejnost dostalo roku 1413. Hus v něm již naplno odmítl instituci papežství, jejíž vznik podobně jako Viklef správně umístil do 4. století.

Zároveň s vytvářením pevnější teoretické základny Hus intenzivně kázal na různých místech jižních Čech, a to způsobem, který odpovídal tomu, jak široké veřejnosti kázal Kristus a jeho apoštolové. Kázal hloučkům lidí shromážděných pod širým nebem nebo ve stodolách, takže lidová tradice zná dodnes několik Husových přírodních kazatelen.

Jedno z údajných míst Husova kázání

Tzv. Husova kazatelna nad Žemličkovou Lhotou na Petrovicku (Sedlčansko)
Dominantní, dva metry vysoký žulový viklan, na němž Hus údajně kázal

Přední český medievalista František Šmahel uvádí, že ne náhodou v době, kdy Hus kázal „mezi ploty“ a „mezi cestami měst a vsí“, dával ve spise O církvi za příklad Krista, který „kázal lidu na moři, na poušti, na poli, v domech, v synagogách, v městečkách i na cestách“.

Zpět na obsah této stránky



Závěr Husova života

Roku 1413 odsoudila pražská teologická fakulta Husa jako bludaře, přičemž mu vytýkala jeho postoj k nauce o svátostech, svatých a odpustcích a dále jeho vzpírání se autoritě církve, proti níž stavěl osobní výklad Bible.

Přichází čtvrtá a závěrečná fáze Husova života. S velkým odhodláním odcestoval do Kostnice. Ve spěchu a s naivním nadšením pro svobodnou diskuzi, ve které – jak se mylně domníval – bude moci vyložit své názory založené na logice a Písmu. Místo toho však následovalo tvrdé vězení a výzvy koncilu aby odvolal. Protože i přes několikeré žádosti odmítl své postoje odvolat, byl prohlášen za zatvrzelého kacíře, předán profánním úřadům a upálen.

Zpět na obsah této stránky



Hus a pozdější »husitství«

Z celé řady kazatelů své doby Hus nepatřil mezi ty nejradikálnější. Jak píše Malcolm Lambert:

„Součástí žaloby proti němu bylo, že kryl učitele a agitátory, kteří byli evidentně mnohem heretičtejší než on sám.“

Důsledkem svých dosavadních kázání začal však být po vydání Kutnohorského dekretu (1409) jaksi automaticky považován za hlavní symbolickou figuru českého reformního hnutí. Lidové hnutí, které již za Husova života získávalo stále radikálnější charakter, se po jeho smrti (i pod jejím vlivem) rychle zformovalo do reformní husitské církve, která se postavila proti papežství.

Husitství však nemělo jednotnou věroučnou základnu a představovalo několik seskupení, z nichž každé se k Husovi nějakým způsobem hlásilo. Spekulovat nad tím, která ze skupin by Husovi (byl-li by živ) byla nejbližší, je pochopitelně problematické. Nutno však poznamenat, že by to jen sotva mohla být radikální skupina kolem Jana Želivského, který prosazoval krvavé pojetí revoluce. Stejně vzdálené bylo revoluční nadšení táboritů, radikálních revolucionářů, kteří se rychle přetransformovali ve vojenskou a politickou organizaci.

Zpět na obsah této stránky



Hus a »obracení na víru« mečem

Protože deklarovaným cílem táboritů (někdy zjednodušeně označovaných termínem husité) bylo obracení druhých na pravou víru, bývá Hus někdy nesprávně chápán jako osoba odpovědná za pozdější husitské bouře.

I přesto, že vojenské záležitosti a armáda nebyly nikdy centrem jeho uvažování, jasně se například vyjadřoval proti kněžím, kteří ve svých kázáních nabádají k válkám, místo aby kázali pokoj. V případě člověka nekněžského stavu sice akceptoval jeho „světské právo“ bojovat, zdůrazňoval však jako velmi důležité (a zároveň problematické) ujasnit si, proč a zač chce dotyčný bojovat.

„Avšak jistější cesta byla by, bojovati duchovně,
ne mečem železným vítr bíti, ale [k] Bohu se modliti a nepřátely [sic] k smlouvě napomínati,
a bylo-li by potřebí, samému, aby jiní nezhynuli, smrť trpěti.
Tak učinil král náš, Pán Ježíš, řka nepřátelům: Hledáte-li mne, nechte těchto odjíti. […]
A také srozumíš, že obecně bojové jsou nespravedliví, Bohu nemilí, a že obecně obě strany boje bývají křivé […]“

Husovy poslední dopisy do Čech, stejně jako jeho vlastní jednání, jsou dostatečně výmluvným dokladem toho, co sám považoval za správné. Historik Jiří Kejř, který podrobil podrobné analýze Husovu soudní kauzu a korigoval některé zaběhlé názory, napsal:

„Hus vychází z centrální kategorie Božího zákona jako nejvyšší a všechen právní život předurčující normy.
Biblický příkaz je pro něj směrodatným imperativem, který je nezbytné splnit,
a to i za cenu porušení pravidel nalezených lidmi, i za cenu konfliktu se světskou mocí.“

A právě z toho důvodu, čím více se Hus vzdaloval prostředí dobových institucí, tím výrazněji za sebou také zanechával způsoby, jimiž konflikty řeší většinová společnost. Když končil jeho život, umíral cele pro pravdu křesťanské poctivosti, která je protikladem jakéhokoli násilí – včetně násilí prováděného ve jménu jakéhokoli nábženství.

Zpět na obsah této stránky


Přílohy

  1. Výběr dopisů Jana Husa
  2. Výběr kázání Jana Husa

Literatura

Nejsnazší cestou k získání hlubších informací o Husovi ve všech souvislostech jsou bezpochyby knihy předního středoevropského medievisty Františka Šmahela a to v prvé řadě Jan Hus. Život a dílo (Praha, 2013), Husitská revoluce 1–4 (Praha, 1995–1996) případně i další. K dalším cenným publikacím patří nedávná práce Pavla Soukupa Jan Hus. Život a smrt kazatele (Praha, 2015), nebo novější publikace věnované analýze Husova procesu. Zde lze zmínit například knihy Jiřího Kejře Husův proces (Praha, 2000) a Jan Hus známý i neznámý (Praha, 2015) nebo publikaci Spor o revizi Husova procesu od Jiřího Kotyka (Praha, 2001). Skvělou a snadno dostupnou analýzou od někoho ‚zvenčí‘ je práce anglického badatele Malcolma Lamberta Středověká hereze (Praha, 2000). Ze starších prací jsou dodnes velmi přínosné například knihy Vlastimila Kybala M. Jan Hus. Život a učení (Praha, 1923–1931), Václava Novotného M. Jan Hus. Život a učení (Praha, 1919–1921) nebo ojedinělá práce katolického učence Jana Sedláka M. Jan Hus (Praha, 1915, fotoreprint Olomouc 1996).


Související texty na doméně Kolportáž.cz

Křesťanská civilizace a legitimita knižní evangelizace v našich zemích
www.kolportaz.cz
Evangelisté, kolportéři, kazatelé a zvěstovatelé v historii Čech, Moravy a Slezska. Základní informace.

Tisk a kolportáž Biblí a náboženských tiskovin badatelů Bible
www.kolportaz.cz
Preprint obsáhlé studie o historii a vývoji kolportážních aktivit jedné z nejvýraznějších náboženských konfesí současnosti. Badatelé Bible/Svědkové Jehovovi a historie jejich aktivit na našem území. Základní informace o historii nekomerční i komerční kolportáže na území Čech, Moravy a Slezska. Řada unikáních svědectví, archivních pramenů či zcela zapomenutých souvislostí z hlediska sociologického, religionistického i obecně historického.

Zpět na obsah této stránky



Související texty na jiných místech internetu

Hrejsa, Ferdinand: Toleranční patent z 13. října 1781
www.citanka.cz
Studie předního českého specialisty na dějiny domácího protestantismu, původně publikovaná roku 1931. Převod do elektronické fulltextové podoby. Poměry předtoleranční, Vývoj k toleranci za Marie Terezie, Vznik Tolerančního patentu za Josefa II., Význam a důsledky Tolerančního patentu. Pobělohorští kolportéři kacířských knih a jejich pronásledování církví a státem


Zpět na obsah této stránky

Zpět na úvodní stranu


Všechna práva vyhrazena / All rights reserved © Kolportaz.cz 2005–2017