kolportáž dům od domu

| Evangelizace | Obrozenci | Podnikatelé | Politický tisk | O projektu | Glosář |

Výběr Husových kázání z kazatelny, obhajujících veřejnou evangelizaci

Příloha k eseji Jan Hus a veřejná evangelizace. Klíčové pasáže tučně zvýrazněny editorem stránek.

Vybrané kazatelské promluvy z:

  1. Kázání na den Nanebevstoupení 21. května 1411
  2. Kázání v pondělí po Letnicích 1. června 1411

Další související odkazy

  1. Související texty na doméně Kolportáž.cz
  2. Související texty na jiných místech internetu

Z kázání na den Nanebevstoupení 21. května 1411

Marek 16, 14, 15: Potom sedícím spolu jedenácti ukázal se Ježíš a řekl jim: „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření“.

„Kažte“ – hle povinnost – a když praví: „po všem světe“, naznačuje místo kázání. Tím pak, že praví „všemu stvoření“ ukazuje komu, poněvadž je třeba kázati všem bez rozdílu. Kázati pak znamená totéž, jako zvěstovati a je dvojího druhu: buď se zvěstuje dobro neb zlo. Aby se předem vyloučilo kázání a zvěstování zla, praví Pravda: „Kažte evangelium“, zvěst dobrou, to jest tu, která vyvádí lidi z hříchů pro chválu Boží, blaho bližních a vlastní. Kdo takové zvěsti zvěstuje, káže dobro. Kdo však naopak nekáže takto, nýbrž hlásá zisk, lež, svou chloubu nebo hromadění bohatství, nehlásá zvěst dobrou, nýbrž zvrácenou. Kam pak mají jíti? Praví: „Do celého světa“, to jest na vhodné místo, kde bude posluchačstvo. Tak činili apoštolové, kteří kázali v domích, na ulicích a v synagogách. Proto dodává: „kázali všude“, t. j. kam přišli a měli místo pro posluchače. A všem – ne že by byli všude kázali, poněvadž zde v Praze tělesné nebyli přítomni, ale praví, všude kázali, kam přišli a kde získali sluchu. Obrazné: dějepis praví o onom miste u Matouše: „Člověk jeden chodě po cestách“ […] nechť nedbá ani pohlaví, ani věku, ani osoby, ani času a místa, nýbrž ať káže všem, vždy a všude, mužům ženám, starým mladým, v pohodě nepohodě, ve dne v noci, časně pozdě, v kostele, na ulicích, na polích, na moři i po domech. Všem pak nechť hlásá poznané dobro, je-li jen vůbec někdo přítomen, kdo by mohl poslouchati. Hle, jak káže Pravda kázati všem vždy a všude! Proti tomu jednají nyní mnozí, kteří na místech k tomu urče­ných a kázání zasvěcených brání kázati.

Takové dobré a užitečné kazím má vycházeti z úst žáků Ježíše Krista. Proto Kristus dal svým učedníkům schopnost, odvahu a statečnost ke kázání pomocí Ducha svatého. Tyto tři vlastnosti vyznačují dobrého kazatele, aby především, jsa sám hodné živ, učil jiné, a to odvážné, statečně a vytrvale.

Hus na kazatelně. Reprodukce ze spisu Ulricha Huttena

Hus jako kazatel ve spise Processus consistorialis Martyrii Io. Huss (1524)
Reprodukce z knihy Památce Mistra Jana Husa (1922)

Hle, toť úkol a povinnost knězi, kterou jim Bůh odkázal v poslední vůli, aby kázali. Proti ní se nyní staví mnozí, kteří se chtějí vykroutiti z kazatelské povinnosti. Jsou to především církevní velmoži a preláti, kteří by nyní za blud prohlašovali, kdyby je kdo napomínal, aby kázali, ačkoliv přece Kristus jich zde nevyňal z kazím. Proto poznamenává Glossa první: „Nestačí věrnému křesťanu říci: Dosti, abych já sám sobě prospíval, nechci vyhledáváním blaha bližního v nebezpečnosti býti, nejsem vzdělán v Písmu, ani zběhlý ve slovech, málo vím“. Nikdy Bůh neviní nikoho, kdo by nekázal, pro takovou maličkost. Pročež každý, kolika lidem by mohl prospěti, leč nedbá, aby kázal, z tolika vydá Bohu počet, mlčí-li a Bohu tím působí škodu. Jestliže hospodář neb hospodyně by mohli špatnou čeleď napraviti pokáráním, ale nedbají toho z nedostatku pečlivosti, nebo z obavy, aby se od nich neodvrátila, z tolika vydají počet před Bohem v den soudný. Připojuje: „Z tolika vydá počet a to nikoliv nespravedlivě v den soudný, zanedbá-li jich. Proto nechť dbají všechny hospodyně, hospodáři a světští páni, aby, uzří-li špatné poddané, je napomínali a také nutili obrátiti se k zákonu Kristovu“. Dodává: „Kdo mnoho ví, ať mnoho mluví, kdo ví málo, ať mluví málo, kolik kdo ví, tolik ať mluví. Kdo neví nic, ten nechť aspoň jedinému ctnostnému skutku bližního naučí, aby totiž, jsa získán jeho příkladem, nehrál v kostky nebo nesmilnil. Cokoliv sám zná z vlastního poznání, nechť sdělí druhým poučová­ním, aby je získal pro spásu“. A dále: „Nechť se zastydí církevní služebníci neužiteční, nevědomí a nečinní, ať setřesou nehybnost, aby se netoulali jako býkové v nečinnosti, kteříž nejsou k ničemu jinému, leč k porážce a pro kuchyni, a ať se očistí od zlých duchů“. Dodává: „Nechť čtou knihy, využijí své hřivny, váží si času, neboť nastávají zlí dnové. A to splní, budou-li kázati podle přikázání, které jim uložil Kristus“. Pravíť jim: „Jdouce po všem světě, učte všechny národy, učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám“, abyste totiž sami to zachovávajíce, jiné věrně učili, především pak to sami konali jako Kristus zákonodárce, jenž sám nejprve jednal a pak teprv učil. O tomto kázání mluví papež Řehoř v Pastorále 15, kap. „Si rectoris“. Jako bylo nařízeno ve Starém Zákoně, že velekněz, nepři jde-li do chrámu, jsa ověšen se všech stran zvonícími zvonečky, smrtí zemře, tak kněz při vstupu zemře, neuslyší-li Bůh hlas jeho kázání. Budí proti sobe hněv tajného soudce, vstupuje-li do církve bez zvuku kázání.

Hle, toť zákon pro biskupy a knězi, vstupující do církve – a to hlavně do církve Boží – aby se nebáli králů a knížat podle přikázání Kristova, nýbrž statečně a vytrvale v bázni Boží hlásali slovo Boží. Augustin praví v předmluvě svých Řečí: „Je málo kněží, kteří hlásají řádně slovo Boží, mnoho však je těch, kteří proklatě mlčí, a to někteří z nevědomosti, neboť odmítají poučení. Žádný kněz nemůže býti tak nevzdělaný, aby, kdyby chtěl, se nemohl naučiti v týdnu aspoň jednomu evangeliu a nemohl je jiným kázati. Jiní tak činí z nedbalosti, pohrdajíce slovem Božím. Avšak ani tito ani oni nemohou býti zproštěni viny mlčení, poněvadž oni, kteří neumějí kázati, neměli by státi v čele církve, tito pak nemají mlčeti, třebas nestojí v čele. Neboť kdo by se odvážil plésti se do díla řemeslného, i kdyby to byl sám řemeslník nebo ředitel, kdyby toho řemesla neznal? S jakou to opovážlivostí se pletou někteří mezi plebány, neznajíce umění kázati!“ Isidor: „Kněží jsou zavrženi pro nepravost svého lidu, jestliže ho, je-li nevědomý, nevzdělávají aneb hřeší-li, nenapravují“.

Zpět na obsah této stránky | Zpět na esej Jan Hus a veřejná evangelizace



Z kázání v pondělí po Letnicích 1. června 1411

Skutkové apoštolští 10, 34, 42–48: V oněch dnech tedy Petr, otevřev ústa, řekl: „Muži bratří a otcové, přikázal nám kázati lidu a svědčiti“.

„Přikázal nám Bůh kázati a svědčiti“. V tom zajisté spočívá zákon kazatelů a všech kněží, nikoho nevyjímaje, neboť jinak nemají jiného přikázání než lid obecný, toliko aby kázali slovo Boží. Když však apoštolově plnili tuto povinnost, tu nejvyšší knězi, jako Kaifáš, Annáš, [papežové] Jan [XXIII.] a Alexander [V.] jim bránili kázati. Leč apoštolově prohlásili: „Suďte sami, zda je dovoleno poslouchati více vás než Boha?“ Když pak byli uvězněni a bičováni, nedbali toho, nýbrž vytrvale kázali a radostně šli před tvář celého shromáždění, neboť byli uznáni hodnými trpěti potupu pro jméno Ježíšovo. Tak i nyní, jestliže kdo brání kázati slovo Boží, nechť jen hlasatelé jeho statečně a vytrvale pokračují, neboť více než oněch sluší poslouchati Boha. A nechť zvěstují, že Pán, jenž sám může nás spasiti a opět zase na věky zavrhnouti, „rozkázal nám kázati“. Kázání je tudíž vedle zachovávání desatera přikázání přední úkon duchovního.

Důvodem je tu příklad Krista a všech apoštolů a přikázání jeho. Příklad Kristův: 33 let a skoro třináct týdnů od svého narození odstoupil smrt kříže. A kolikrát obětoval? Vpravdě jen jedenkrát, ve čtvrtek před Velikou nocí, když řekl apoštolům, podávaje jim své tělo […] Nevyzýval je ke každodennímu přijímání, nýbrž aby to činili na jeho památku. A podobně všechno úsilí apoštolů směřovalo k vytrvalému kázání. Kristus přikazuje, abychom my knězi kázali, jakož praví u apoštola Matouše, jehož následovníky chceme býti, v posledním verši: „Učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám“.

Hle, proč má kazatel kázati: předně, jednoduše pro Boha, za druhé pro vlastní blaho, za třetí pro blaho lidu […] Kdo tedy nyní káže, ať již jakýmkoli způsobem, pravdu a statečně ji hájí, získá od Boha více milosti než ti, kdo mluvili rozmanitými jazyky. Co by prospělo člověku, kdyby mluvil rozmanitými jazyky lidskými a andělskými a lásky by neměl? Nic mu to neprospěje, jak se praví v 1. Kor. 13, 1

Chceš-li již rozmanitými jazyky mluviti, mluv takto: raď panně, aby si zachovala panenství, vdově, aby si zachovala vdovství, manželce, aby udržela manželství, a zatvrzelému hříšníku, aby ustal od své špatnosti. Důstojně pak a vděčně můžeš mluviti k Bohu rozmanitými jazyky, ať mluvíš Česky, německy nebo latinsky […]


Zpět na obsah této stránky

Zpět na úvodní stranu


Všechna práva vyhrazena / All rights reserved © Kolportaz.cz 2005–2017