„Kažte“ – hle povinnost – a když praví: „po všem světe“, naznačuje místo kázání. Tím pak, že praví „všemu stvoření“ ukazuje komu, poněvadž je třeba kázati všem bez rozdílu. Kázati pak znamená totéž, jako zvěstovati, říká Jan Hus. Příloha k eseji Jan Hus a veřejná evangelizace. Klíčové pasáže tučně vysázeny editorem. Příloha k článku Jan Hus a veřejná evangelizace.
Z kázání na den Nanebevstoupení 21. května 1411
Marek 16, 14, 15: Potom sedícím spolu jedenácti ukázal se Ježíš a řekl jim: „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření“.
„Kažte“ – hle povinnost – a když praví: „po všem světe“, naznačuje místo kázání. Tím pak, že praví „všemu stvoření“ ukazuje komu, poněvadž je třeba kázati všem bez rozdílu. Kázati pak znamená totéž, jako zvěstovati a je dvojího druhu: buď se zvěstuje dobro neb zlo. Aby se předem vyloučilo kázání a zvěstování zla, praví Pravda: „Kažte evangelium“, zvěst dobrou, to jest tu, která vyvádí lidi z hříchů pro chválu Boží, blaho bližních a vlastní. Kdo takové zvěsti zvěstuje, káže dobro. Kdo však naopak nekáže takto, nýbrž hlásá zisk, lež, svou chloubu nebo hromadění bohatství, nehlásá zvěst dobrou, nýbrž zvrácenou. Kam pak mají jíti? Praví: „Do celého světa“, to jest na vhodné místo, kde bude posluchačstvo. Tak činili apoštolové, kteří kázali v domích, na ulicích a v synagogách. Proto dodává: „kázali všude“, t. j. kam přišli a měli místo pro posluchače. A všem – ne že by byli všude kázali, poněvadž zde v Praze tělesné nebyli přítomni, ale praví, všude kázali, kam přišli a kde získali sluchu. Obrazné: dějepis praví o onom miste u Matouše: „Člověk jeden chodě po cestách“ […] nechť nedbá ani pohlaví, ani věku, ani osoby, ani času a místa, nýbrž ať káže všem, vždy a všude, mužům ženám, starým mladým, v pohodě nepohodě, ve dne v noci, časně pozdě, v kostele, na ulicích, na polích, na moři i po domech. Všem pak nechť hlásá poznané dobro, je-li jen vůbec někdo přítomen, kdo by mohl poslouchati. Hle, jak káže Pravda kázati všem vždy a všude! Proti tomu jednají nyní mnozí, kteří na místech k tomu určených a kázání zasvěcených brání kázati.
Takové dobré a užitečné kazím má vycházeti z úst žáků Ježíše Krista. Proto Kristus dal svým učedníkům schopnost, odvahu a statečnost ke kázání pomocí Ducha svatého. Tyto tři vlastnosti vyznačují dobrého kazatele, aby především, jsa sám hodné živ, učil jiné, a to odvážné, statečně a vytrvale.
Reprodukce z knihy Památce Mistra Jana Husa (1922)
Hle, toť úkol a povinnost knězi, kterou jim Bůh odkázal v poslední vůli, aby kázali. Proti ní se nyní staví mnozí, kteří se chtějí vykroutiti z kazatelské povinnosti. Jsou to především církevní velmoži a preláti, kteří by nyní za blud prohlašovali, kdyby je kdo napomínal, aby kázali, ačkoliv přece Kristus jich zde nevyňal z kazím. Proto poznamenává Glossa první: „Nestačí věrnému křesťanu říci: Dosti, abych já sám sobě prospíval, nechci vyhledáváním blaha bližního v nebezpečnosti býti, nejsem vzdělán v Písmu, ani zběhlý ve slovech, málo vím“. Nikdy Bůh neviní nikoho, kdo by nekázal, pro takovou maličkost. Pročež každý, kolika lidem by mohl prospěti, leč nedbá, aby kázal, z tolika vydá Bohu počet, mlčí-li a Bohu tím působí škodu. Jestliže hospodář neb hospodyně by mohli špatnou čeleď napraviti pokáráním, ale nedbají toho z nedostatku pečlivosti, nebo z obavy, aby se od nich neodvrátila, z tolika vydají počet před Bohem v den soudný. Připojuje: „Z tolika vydá počet a to nikoliv nespravedlivě v den soudný, zanedbá-li jich. Proto nechť dbají všechny hospodyně, hospodáři a světští páni, aby, uzří-li špatné poddané, je napomínali a také nutili obrátiti se k zákonu Kristovu“. Dodává: „Kdo mnoho ví, ať mnoho mluví, kdo ví málo, ať mluví málo, kolik kdo ví, tolik ať mluví. Kdo neví nic, ten nechť aspoň jedinému ctnostnému skutku bližního naučí, aby totiž, jsa získán jeho příkladem, nehrál v kostky nebo nesmilnil. Cokoliv sám zná z vlastního poznání, nechť sdělí druhým poučováním, aby je získal pro spásu“. A dále: „Nechť se zastydí církevní služebníci neužiteční, nevědomí a nečinní, ať setřesou nehybnost, aby se netoulali jako býkové v nečinnosti, kteříž nejsou k ničemu jinému, leč k porážce a pro kuchyni, a ať se očistí od zlých duchů“. Dodává: „Nechť čtou knihy, využijí své hřivny, váží si času, neboť nastávají zlí dnové. A to splní, budou-li kázati podle přikázání, které jim uložil Kristus“. Pravíť jim: „Jdouce po všem světě, učte všechny národy, učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám“, abyste totiž sami to zachovávajíce, jiné věrně učili, především pak to sami konali jako Kristus zákonodárce, jenž sám nejprve jednal a pak teprv učil. O tomto kázání mluví papež Řehoř v Pastorále 15, kap. „Si rectoris“. Jako bylo nařízeno ve Starém Zákoně, že velekněz, nepři jde-li do chrámu, jsa ověšen se všech stran zvonícími zvonečky, smrtí zemře, tak kněz při vstupu zemře, neuslyší-li Bůh hlas jeho kázání. Budí proti sobe hněv tajného soudce, vstupuje-li do církve bez zvuku kázání.
Hle, toť zákon pro biskupy a knězi, vstupující do církve – a to hlavně do církve Boží – aby se nebáli králů a knížat podle přikázání Kristova, nýbrž statečně a vytrvale v bázni Boží hlásali slovo Boží. Augustin praví v předmluvě svých Řečí: „Je málo kněží, kteří hlásají řádně slovo Boží, mnoho však je těch, kteří proklatě mlčí, a to někteří z nevědomosti, neboť odmítají poučení. Žádný kněz nemůže býti tak nevzdělaný, aby, kdyby chtěl, se nemohl naučiti v týdnu aspoň jednomu evangeliu a nemohl je jiným kázati. Jiní tak činí z nedbalosti, pohrdajíce slovem Božím. Avšak ani tito ani oni nemohou býti zproštěni viny mlčení, poněvadž oni, kteří neumějí kázati, neměli by státi v čele církve, tito pak nemají mlčeti, třebas nestojí v čele. Neboť kdo by se odvážil plésti se do díla řemeslného, i kdyby to byl sám řemeslník nebo ředitel, kdyby toho řemesla neznal? S jakou to opovážlivostí se pletou někteří mezi plebány, neznajíce umění kázati!“ Isidor: „Kněží jsou zavrženi pro nepravost svého lidu, jestliže ho, je-li nevědomý, nevzdělávají aneb hřeší-li, nenapravují“.
Zdroj: M. Jan Hus. Betlemské poselství. Svazek první. Jan Laichter, Praha 1947.