Osobní distribuce biblických citátů a tisků byla základem křesťanské evangelizace mezi běžným obyvatelstvem. Na rozdíl od povinnné christianizace, prováděné plošně shora na příkaz panovníka, individuální kolportáž dávala jednotlivcům možnost se samostatně rozhodnout.
Podstatou náboženské kolportáže je distribuce spirituálního obsahu. Pokud zůstaneme u biblického křesťanství, hovoříme o šíření evangelia, tedy dobré zprávy o Kristu. Z hlediska historické perspektivy se různé formy nekomerční kolportáže náboženských myšlenek a posléze i tiskovin táhnou celou epochou křesťanských dějin. Podle Ježíšova, příkazu zaznamenaného v evangeliích, měli být jeho následovníci Božími svědky v Jeruzalémě i v celém Judsku, Samařsku a pak dále až do nejvzdálenějších zemských končin.
První křesťané se této výzvy chopili velmi agilně. Nezastavily je ani neustálé útoky židovské majority ani pozdější krutá represe ze strany starověkého Říma. Jaký byl vývoj těchto aktivit na českém území, to shrnuje v hlavních bodech následující text.
Výrazným rysem rané církve byla touha informovat své okolí
Profesor teologie James Isambard Packer ve své práci Evangelism and the Sovereignty of God (česky vyšlo jako Evangelizace a Boží svrchovanost) vysvětluje, že propagací Ježíšova odkazu veřejným hlásáním byli pověřeni všichni stoupenci prvotní křesťanské obce – nikoli pouze apoštolové. Každý jednotlivý křesťan měl podle Bible fungovat jako hlasatel Ježíšova učení; jako jeho mluvčí (řecky kéryx). Šířením Ježíšových zásad o lásce k bližnímu a o slíbeném nastolení jeho Království měli být lidé zachraňováni před špatnostmi bezbožného světa a přivedeni k věčnému životu pod Kristovou vládou.
Podle Packera se všichni členové prvotní křesťanské obce (neexistovalo dělení na kněze a laiky) živě zapojili do šíření evangelia na veřejných prostranstvích, na tržištích, na akademické půdě, od města k městu, dům od domu, od člověka k člověku, mezi příbuznými či s využitím osobních kontaktů. Právě díky tomuto informačnímu zaměření byli raní křesťané také jednou z prvních komunit, do nichž namísto tradičních svitků pronikl kodex čili špalíček listů spojených na jedné straně nití nebo motouzem.
V pozdějších letech se sice církev od zvyků a učení prvotních sborů odchýlila, přesto však jedinci či hloučky asertivních kolportérů biblické zprávy nejednou pronikly i do českých dějin. Vedle samotné christianizace prováděné direktivně nebo násilím takříkajíc shora (na příkaz panovníka) bylo české území v různých etapách konfrontováno s nenásilným veřejným kázáním prováděným často navzdory politickým nebo církevním autoritám. Často nikým neordinovaní kazatelé [z] Bible se pokoušeli obyvatelstvo navrátit k původním křesťanským hodnotám v té podobě, jak jim rozuměli.
V této souvislosti mohou být vzpomenuti Valdenští (12.–13. století), Jan Hus (asi 1370–1415), Petr Chelčický (asi 1390–asi 1460), Jednota bratrská (1457–1670), její Malá stránka (1494–po r. 1546), Matěj Poustevník (?–po 1542), ale i další podobně zaměřená seskupení či jedinci.
Evangelium kázali nejen v rámci své obce spoluvěřících, ale také veřejně. Někteří se rovněž uchylovali k psaní evangelizačních dopisů, které pak jejich příznivci v psané či tištěné podobě kolportovali mezi širší okruh čtenářů. Přes naukové či metodické rozdíly se jejich iniciativy často shodovaly v několika základních rysech:
- 1) nespokojenost s praktikami dobových mainstreamových církevní
- 2) touha důsledně trvat na Bibli jako vrcholné autoritě
- 3) náboženství pro ně nebylo privátní záležitostí.
Křesťanská kolportáž a její formy v pozdním středověku
Před rozšířením vynálezu knihtisku mělo šíření psaného slova značné limity. Zmínky o jistém předvoji pozdější systematické kolportáže lze nicméně nalézt v české i světové historii.
Na období středověku nelze samozřejmě novodobé pojetí kolportáže aplikovat v plném rozsahu. Spíše než o uspořádanou kolportáž šlo o transfer jednotlivých písemností či šíření myšlenek ústní formou. Na přelomu 14. a 15. století takto hned několikrát cestovali čeští studenti do Anglie, aby získali opisy prací oxfordského biblisty Johna Viklefa/Wicliffa (asi 1320–1384). Po svém návratu domů pak získané trofeje spontánně poskytovali rostoucímu okruhu zájemců.
Jméno prvního kolportéra těchto Viklefových spisů na území Čech zůstává zahaleno tajemstvím. Jmenovitě jsou však známi univerzitní studenti Mikuláš Faulfiš a Jiří z Kněhnic, kteří do Prahy přinesli několik Viklefových knih začátkem 15. století. Díky kolování Viklefových spisů mezi zástupci pražského učení se s myšlenkami anglického profesora mohl seznámit i univerzitní mistr Jan Hus (asi 1371–1415), který je pak dál analyzoval a rozvíjel.
Jasnějšího vymezení se kolportáži dostalo až s vynálezem tiskařského lisu, který kolem roku 1440 inovoval a zpopularizoval mohučský rodák Johannes Gensfleisch zvaný Gutenberg. Komunikační revoluce způsobená možností vyrábět více kopií z jediné předlohy měla na rozvoj distribuční činnosti výrazný vliv. Najednou bylo možné nechat mezi čtenáři kolovat nejen traktáty či dopisy, rozmnožené v několika málo ručních opisech. Šířit se nyní daly celé knihy, protože jajkoli nákladný tisk byl ve srovnání s ručním opisováním vždycky levnější.
Renesanční humanismus navíc prosazoval i širší obecnou vzdělanost, k čemuž zájem o tištěné slovo neodmyslitelně patřil. Logickým krokem tak byl rozvoj knihkupeckých živností, ať již provozovaných v pevných provozovnách nebo mimo ně. Vedle toho, že si knižní trh začal budovat pevnou infrastrukturu ve formě kamenných obchodů, některé tištěné tituly se přednostně šířily osobní formou. Kolportážní formou se v Česku během 15. a 16. století živelně šířily i náboženské i politické letáky.
Důvodů bylo několik. Traktáty či krátké politické letáky bylo vždycky účelnější rychle rozdistribuovat mezi veřejností, než je nechávat na pultě kamenného obchodu. Vedle toho existovala i literatury nepovolená a menšinová, pro kterou byla kolportáž vlastně jediným způsobem, jak požadované tituly dostat ke čtenářům.
Práce kolportéra byla náročná nejen po stránce fyzické – pro množství nachozených kilometrů. O zdraví nebo přímo o život šlo některým kolportérům i důsledkem různých politických pronásledování. Nejeden „povětrný donašeč“ necenzurovaných knih byl v 16. a 17. století z českých měst vymrskán a mohl při tom mluvit o štěstí. Podle jiných mandátů platných na českém území mohli být šiřitelé »kacířských« knih třeba bez milosti utopeni.
»Kacířské« spisy se ke čtenářům dostávaly díky obětavým kolportérům
Značně dobrodružným, ale organizovaným způsobem byly mezi čtenáře distribuovány například výtisky Bible kralické a další tiskoviny původní Jednoty bratrské. Úředně nepovolená nezisková bratrská knihtiskárna byla umístěna na utajeném místě, a jednotlivé tituly v rozporu s tehdejší praxí vycházely bez uvedení místa tisku a tiskaře – tedy klasickou samizdatovou formou bez impresse či tiráže.
Důsledkem bratrské ilegality nebyly jejich knihy předkládány k žádnému zákonem požadovanému cenzurnímu posouzení, pročež byly stíhány různými zákazy ze strany státu i etablovaných církví. Prodej bratrské literatury na veřejném knižním trhu tak nepřicházel v úvahu. Bratrské knihy se k jednotlivým čtenářům uvnitř i mimo komunitu dostávaly prostřednictvím služebníků bratrských sborů a „skrze dobré přátely“ (sic).
Výrazně se v šíření biblického poselství angažovali příslušníci tzv. Malé stránky Jednoty bratrské, kteří se pro nesouhlas s pozvolnou liberalizací učení od většinové Jednoty roku 1494 oddělili. Vedle Bible se přívrženci Malé stránky, v touze po důsledném dodržování biblických příkazů, odkazovali i na nekompromisní postoje Petra Chelčického. Iniciovali dokonce vytištění jeho dnes dobře Sítě víry (1521) a možná i dalších děl, která pak šířili mezi své příznivce i oponenty.
Později byly vydáním pobělohorského rekatolizačního patentu (1624) postaveny mimo zákon všechny protestantské konfese. Na pomyslném seznamu zakázaných knih se ocitla veškerá nekatolická literatura. Do Čech pak tajně přicházeli odvážní kolportéři (většinou laičtí) věřící ze sousedního Saska – především z Herrnhutu (Ochranova), Zittau (Žitavy) nebo Pirny –, aby v Čechách i na Moravě ze svých krosen kolportovali tzv. Hallská vydání kralického překladu Bible a jiné české evangelické knihy. Často tímto způsobem přicházeli čeští protestantští emigranti, jako třeba Václav Klejch (1678–1737) a Kristián Pešek (1676–1744). Vedle nich do Čech knihy pašovali i další jejich němečtí spoluvěřící.
V určitém období údajně neuplynul jediný rok, kdy by alespoň jeden z těchto »pašeráků víry« nebyl zadržen, krutě ztrestán a jeho náklad spálen. Současně se na této ilegální distribuci a půjčování zakázaných evangelických knih mezi obyvatelstvo aktivně podíleli někteří odvážní tajní nekatolíci žijící přímo na území Království českého. Z obav před sílícím protestantismem vydal císař Karel VI. (1685–1740), otec Marie Terezie, několik mandátů, podle nichž bylo kacířství vnímáno jako hrdelní zločin proti státu. Teror, který se během karolinského období rozpoutal proti protestantským kolportérům a jejich příznivcům, si v brutalitě nijak nezadal s pověstným pronásledováním »čarodějnic«.
Misijní činorodost a šíření Biblí na přelomu 19. a 20. století
Novou vlnu náboženské kolportáže umožnilo koncem 19. století postupné uvolňování občanských a s tím i náboženských svobod na území Rakousko-Uherska. Především ze Spojených států amerických, jež byly založeny na principu pro Evropu nevídané náboženské svobody, začali i k nám přijíždět zástupci různých protestantských minorit. Adventisté, Badatelé Bible, Baptisté, Metodisté, Mormoni i různí další jednotlivci začali mezi místním obyvatelstvem kolportovat svou konfesní literaturu v podobě traktátů, brožur, knih i periodik a rovněž výtisky Bible, kterých byl v tuzemsku nedostatek.
Nejčastější edicí Písma, která byla v té době mezi českou veřejností rozšiřována, bylo kralické znění dodávané Biblickou společností Britskou a zahraniční. Sklad Biblí této renomované korporace byl v Praze založen již roku 1865. V roce 1920 v hlavním městě vznikla samostatná pobočka této nejznámější nekonfesní biblické společnosti. Později byla na českém území otevřena rovněž odbočka newyorské Americké biblické společnosti a také Národní biblické společnosti skotské.
Kolportážní aktivity v období První republiky
Po rozpadu monarchie a vzniku oficiální československé pobočky britské společnosti (1921) začalo však mezi kolportéry jednotlivých církví brzy docházet k rozkolům. Výsledkem jejich eskalace bylo rozdrobení a postupné ustrnutí dosavadních aktivit. Nejvytrvalejší jedinci se sice kolportážní činnosti Biblí věnovali i v dalších letech, celkový rozsah rozšiřovatelských aktivit jmenovaných biblických společností však už nedosahoval počátečního nadšeneckého období. Jednotlivé konfese v sobě navzájem začali čím dál více spatřovat konkurenci, což jakoukoli další spolupráci ztěžovalo.
Bezpochyby nejvýraznějších kolportážních aktivit dosahovali za První republiky kolportéři hlásící se k Adventistům sedmého dne a také badatelé Bible (od roku 1931 známí jako svědkové Jehovovi). Několik baptistů vytrvale pokračovalo v kolportáži Biblí.
Majoritní veřejnost je zpočátku ani nerozlišovala. Vše, co nebylo katolické, bylo někdy v profánním i církevním tisku paušálně označováno jako „baptistické sektářství“ nebo „baptistický blud“, případně jako „americký adventismus“. Zatímco však činnost jednotlivých adventistických a batistických kolportérů během let slábla – až byla válkou přerušena úplně – svědkové Jehovovi své kolportážní aktivity od dvacátých let naopak průběžně zdokonalovali a stali se sami o sobě fenoménem.
Agilní kolportážní činnost svědků Jehovových pak už nezastavila krutá perzekuce ze strany nacistických orgánů během nacistické okupace (1938–1945), ani čtyřicet let trvající zákaz během vlády komunistické strany (1948–1989).
Kolportáž náboženské literatury v letech 1948–1989
Dílčí pokusy kolportovat náboženské manifesty i konfesní literaturu se pochopitelně z času na čas objevovaly během celé komunistické diktatury. Ve většině případů však nešlo o výraznější ani dlouhodobější projekty.
Státem schválené církve byly v souvislosti se slibem věrnosti lidově demokratické, respektive socialistické republice, jež kněží podstupovali, důsledně vázáni na produkci tištěnou ve státem kontrolovaném církevním nakladatelství. Ojedinělé samizdatové produkty některých oponentů uvnitř těchto církví byly početně limitovány a případná privátní kolportáž většinou probíhala mezi uzavřenými skupinkami věřících.
Zvláště v politicky rozjitřených obdobích měla taková produkce výrazně politický a nikoli náboženský nádech. O knižní evangelizaci v biblickém smyslu toho slova proto v případě většiny aktivit ze strany církví uznávaných komunistickým státem nemůže být řeč.
Z konfesí, které se šíření Biblí výrazně věnovaly v období První republiky (Baptisté, Adventisté, Badatelé Bible/Svědkové Jehovovi), se po druhé světové válce v případě prvních dvou prakticky nastartovat nepodařilo. Naproti tomu svědkové Jehovovi se podle Jiřího Gruntoráda, ředitele Libri Prohibiti, stali jedinou náboženskou skupinou, která během celé éry komunistických vlád vyráběla kontinuálně v obrovském množství svou konfesní samizdatovou literaturu. Ta navíc byla určena nejen pro příslušníky konfese, ale ilegálně byla kolportována i mezi socialistickou veřejnost.
Kolportáž náboženské literatury po roce 1989
Sekularizační proces české společnosti, jehož moderní fáze započala v 19. století, byl během 20. století posílen mnoha domácími, ale i celosvětovými trendy. Po roce 1989 sice část veřejnosti na krátko dáva najevo svůj duchovní hlad, společnost jako celek se však téměř okamžitě začala orientovat na ryze sekulární hodnoty. Během prvních dvou porevolučních let bylo zvláště obyvatelstvo měst konfrontováno s podobným náporem alternativních religiozit, jako tomu bylo po převratu v roce 1918.
Prakticky okamžitě obnovili svou veřejnou evangelizaci svědkové Jehovovi, kteří ji do té doby vykonávali ilegálně. Už v prvních měsících roku 1990 začali veřejně – dům od domu – nabízet své časopisy Strážná věž a Produďte se! V roce 1994 tuto činnost rozšířili o nabídku u stanic metra, u obchodních center a v podobných lokalitách. Od roku 2013 používají pro evangelizaci na veřejných místech speciální pojízdní stojany.
Adventisté sedmého dne už na kolportážní aktivity z počátků své existence už nedokázali. K několika pokusům o vzkříšení knižní evangelizace uvnitř této církve sice došlo, kolportérského angažmá se však chopilo jen několik jednotlivců. Rovněž tuzemští baptisté se už ke kolportážní evangelizaci nevrátili.
Svobodných pomínek využívá rovněž Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, neboli Mormoni. Chodí po dvojicích a soustředí se na větší města, kde se na ulicích snaží s lidmi zavádět rozhovory na duchovní téma. Podobně se lze setkat i s vyznavači hinduistického hnutí Haré Krišna. Někteří solitéři na ulicích měst kolportují knihy této konfese, jiní ve skupinách tančí na rytmy hisnuistických zpěvů. Na hudební doprovod často sází i charismatické skupiny, které upřednostňují extatická kázání na hojně navštěvovaných veřejných místech.
Zcela výjimečně lze v českém prostředí zaznamenat ještě nějaké jiné kolportéry. K pokusům ze strany jedinců či malých skupin sice dochází, rychle ale zanikají. Praxe ukazuje, že k nastartování dlouhodobé nekomerční spirituální kolportážní kampaně je třeba značná odolnost vůči nepřející většinové společnosti, obětavost a bezpochyby i silné náboženské odhodlání.