Na venkově se po práci čte. Lidé si krátí večery povídkami a romány. Mnozí čtou kvalitní díla, ale jiní sáhnou po čemkoli, co jim přijde do rukou. Čím napínavější a strašidelnější kniha je, tím více po ní dychtí. Krvavé a pikantní romány jsou obzvlášť oblíbené, i když čtenářům škodí. Kazí jim mravy a dráždí nervy. Žel se to týká i literatury. Někteří nesvědomití nakladatelé zneužívají chudých lidí a za jejich peníze jim podsouvají duševní jed.
- Úvodní část článku: Hromadné rozšiřování lidové četby (1899), část 1: Knihkupecká krize a kolportážní romány
Kolportážní romány kazí pověst celému kolportážnímu odvětví
Nemám slov dosti silných, abych naznačil záhubnost takových škvárů. Spisovatelé jich jsou většinou lidé bez vědomostí, nadání a mravního charakteru, jichž nadání omezuje se na to, líčiti scény, při nichž čtenářům naskakuje husí kůže, a vytvořiti napětí, jak to asi dopadne. Kupujícímu oproti oběti peněžní, jakou přináší odebíráním takového díla, nesplácí se žádným duchovním ziskem. Naopak čtení takových spisů pustoší hlavu i srdce. Boj proti takovým románům je tedy záslužným skutkem.
Ti, kteří boj ten začali, domnívali se mylně, že obchodní forma, v jaké tyto výrobky se prodávají, je škodlivým prvkem; chtěli zakázati podomní obchod knihami. Tím by však byly zasaženy i dobré plody literární, a nakladatelé kolportážních románů nalezli by časem jisté nové prostředky své zboží zpeněžiti. Jediným prostředkem, špatnou kolportážní literaturu přemoci, je, toutéž cestou dobré knihy mezi lid přivésti, a to díla, která by zajímala i obyčejného muže i nejskromnější děvečku.
Bohužel, že panuje jistý předsudek proti kolportážní literatuře vůbec. Považuje se za jedno se škvárovou literaturou. Je ovšem pravda, že většina těchto děl v literárním ohledu stojí velice, nízko a vlastně byla psána jen pro jistou kategorii lidí, kteří nečiní velkých nároků na obsah. To však neznamená, že román, vycházející v sešitech a rozšiřovaný kolportáží, musí již proto býti bezcenný. Připomínám, že na př. některá lepší díla francouzských spisovatelů několik let po vydání knižním vydána byla i v ilustrovaných sešitech po 10 centimech. A co by mohlo vaditi německému spisovateli, aby cenný delší román, jejž psal v lidové formě, nevydával ve formě 10fenikových sešitů a učinil jej tak přístupným vrstvám lidu?
Toto předeslavše, chceme tu něco pověděti o spisování kolportážních románů. Tyto musejí býti psány lidově a udržovati čtenáře od sešitu k sešitu v napětí. Je ovšem pravda, že tím autor snadno přijde do pokušení napsati román skandální, avšak kdo by upřímně chtěl, nezanedbati literární a mravné umělecké stránky, může snadno i toto úskalí minouti. Nakladatelé ovšem jsou pro to, aby »historie«, byla co nejzajímavější, a činí to též podmínkou, žádají-li spisovatele, aby jim zhotovil kolportážní román. V pozůstalosti jistého spisovatele kolportážních románu byl nalezen i tento list nakladatele:
„Mám již 4. sešit a posud tu není děsivé, napínavé, vzrušující partie. Jak dlouho to ještě tak půjde? Kdy přce nějaká vražda nebo jiná pikantní událost vypravování učiní napjatějším? Skoro litujeme, že jsme Vám věnovali svou důvěru. Vaše široké, volné líčení domácího života nehodí se pro vkus našich čtenářů. Takovým nedostaneme pro 5. sešit, který do středy v rukou míti doufáme, značnějšího polepšení v tomto ohledu. Nemohl byste učiniti ze starého faráře intriganta? Čím méně to dle úvodu bylo možno očekávati, tím více by tím román získal. Vůbec je třeba, špatné charaktery rozhojniti. Pro 7. sešit, jak víte, sešit kritický, je třeba ke konci obšírného, podrobného líčení vraždy nebo nějakého zločinného výjevu, které však v 8. sešitě pokračuje a v 9. se dokončí.“
Jak kolportážní prodej funguje a nakolik jsou kolportážní knihkupectví zisková
Současný kolportážní obchod nemá vznik v cechovním starém knihkupeckém obchodě, nýbrž vyvinul se v čase nejnovějším, když zákonodárství netlačí již tisku a prodeje knih a spisů. Tisk byl uvolněn v Německu teprve roku 1848, teprve potom bylo dovoleno tiskopisy prodávati i mimo místnosti obchodní. Kolportážní knihkupci jsou ve výhodě proti jiným knihkupcům, že všechno účtování děje se hotovými, což, jak známo, při sortimentech není.
Co se týká objemu kolportážního románu, má obyčejně 100 až 150, někdy 200, ba až 250 sešitů jednom archu. Papierzeitung kdysi napsala:
„100, 130, 150 sešitů jsou obyčejné čísla, která jako měřítko se berou pro obchodní výsledek, 130 a 150 sešitů ukazují již na podařený román. Jeden takový román má docela 200 sešitů, je to román, vydaný u Wernera v Berlíně, Kornblume und Veilchen. Bude asi zajímati, přibližně počísti, jaký kapitál tylo romány v 10fenikových sešitech představují. Počítá se obyčejné na zhotovení a výlohy prodejní 25.000 marek. Číslo to nepřekvapí, neboť první číslo se musí tisknouti ve 100.000 a více výtiscích, které však od čísla k číslu se menší až 20.000 nebo 10.000, podle toho, jak román je hledán. Sešit 1. až 5. dávají se zdarma kolportážnímu jednání. Od 6. sešitu každý prodaný sešit přináší nakladateli 5 feniků. Vydání o 5000 výtiscích nese tedy čistých 250 marek, při románě o 100 sešitech čistý výtěžek 25.000 marek. Vydání 5000 výtisků je tedy nutno ke kryli výloh. Co přes 5000 výtisků se prodá, činí čistý výdělek – “
Fachzeitung für den Colportage-Buchhandel však napsala, že tyto číslice jsou vzaty příliš nízko. Pravila, že ono počítání platilo před 10 nebo 20 lety, když na př. někteří menší kolportážní nakladatelé »obstarávali« výhradně některé bohatě zalidněné okresy tovární a průmyslové v Saské Lužici. S 25.000 marek nemůže velkonakladatel pro Berlín a ostatní německý milionový trh pracující již počítati. Odborný tento list podává pak podrobný rozpočet příjmů a vydání, vzniklých vydáním většího kolportážního románu. Spokojím se tu nejdůležitější věci uvésti.
První sešit tvoří »sběrací materiál« a na něm většinou závisí výsledek díla. Jistého románu v Berlíně vydaného o 150 sešitech bylo 1. sešitu tisknuto celkem 2,500.000 výtisků, 2. sešitu 215.000 a tak stále méně až k 5. sešitu, jehož bylo tištěno 175.000 výtisků. Následující sešity byly dávány jen abonentům, kterých však stále ubývalo. To se opakuje u všech takových románů; z různých příčin menší nebo větší část abonentů se ztrácí. Zajímavé jsou údaje o prodeji zaplacených sešitů:
Bylo totiž tištěno:
| od sešitu | mezi | ||
| 6. | do | 8. | 75–70.000 |
| 9. | » | 15. | 70–60.000 |
| 16. | » | 28. | 60–50.000 |
| 29. | » | 45. | 50–40.000 |
| 46. | » | 70. | 40–30.000 |
| 71. | » | 110. | 30–20.000 |
| 111. | » | 120. | 20–18.000 |
| 121. | » | 130. | 18–16.000 |
| 131. | » | 136. | 16–15.000 |
| 137. | » | 146. | 15–14.000 |
| 147. | » | 150. | 14–13.000 |
Od sešitu 6. do 150. bylo tedy prodáno 5,000.000 výtisků, ačkoli téměř pět šestin odběratelstva před ukončením odběhlo. A přece byl tento román označen jako dobře jdoucí, jenž »prorazil«.
Nakladatel nechává 10fenikové obyčejně se slevou 50%, někdy docela za 41 feniků místo 5. Oněch 5 milionů zaplacených sešitů vyneslo tedy asi 225.000 marek.
Co se týká výdajů, obnášely téměř 150.000 marek, a to:
| marek | ||
| 12,750.000 | archů tisku (s 1% přirážkou) | 30.906 |
| 8.500.000 | obálek (s 1% přiráž. 1,700.000 archů) | 13.600 |
| 8.500.000 | ilustrací (850.000 archů) | 6.800 |
| 12.750.000 | archů tisku | 19.125 |
| 8.500.000 | tisku na obálce | 8.500 |
| 8.500.000 | brožování sešitů | 17.000 |
| 225 | archů sazby | 4.050 |
| 225 | archů stereotypie | 2.700 |
| 225 | archů honorář spisovateli po 30 markách | 6.750 |
| 150 | ilustrací (kreseb) | 1.500 |
| 150 | leptání | 1.500 |
| obal | 2.500 | |
| nehody obchodní | 20.000 | |
| úhrn 143.431 |
Čistý zisk, který onen román nakladateli vynesl, může se tedy počítati na 80–100.000 marek. Oproti tomu jest honorář spisovatelův (6750 marek) velice malý. Ovšem nakladatel sází tu jako do loterie veliký kapitál, avšak přes to je tu velký nepoměr. A proto bylo by slušno, aby autor mimo honorář, jenž po 30 markách za arch věru není vysoký, měl ještě část z čistého užitku, když by tento přestoupil jistou sumu.
Jedna věc padne do očí při prohlídce výše uvedených sešitů: je to stálé ubývání sešitů. Dílo nemá zajisté ceny pro ty, kteří ho nemají celé, a tím značné sumy vyházejí se zbytečně. Přirozeně jsou tu vinni jen kupující. Nejsou to vlastně přátelé knih, kteří takové kolportážní romány kupují, nýbrž obyčejně dělníci a nižší úředníci, kteří najednou nemohou vydati 50 feniků neb celou marku za řádnou knihu. Dají se svésti hlavně splátkami po groších. Tato třída čtenářů je stejná ve všech zemích.
Ve Francii jsou kolportážní romány obyčejně dříve je feuilletonu v Petit Journalu nebo Petit Parisienu neb alespoň po způsobu feuilletonistické literatury těchto listů halířových psány. Každý sešit stojí 10 centimů; má obyčejně jen půl archu (8 oktávových stránek), na první stránce obyčejně vyobrazení, tak že textu je jen sedm stránek. Skoro ve všech obchodech papírem a časopisy dostane se 1. sešit zdarma, nebo za 5 centimů dva první sešity. Lidé je čtou jsou napnutí, jak to dopadne, neboť dle začátku se zdá, že to nebude dlouhé, kupují proto i následující sešity – jsou jen po 2 sous, ale »historie« se vždy více zamotává a napíná, až se koupí 100 nebo 200 sešitů, a tu teprve se vidí, jak to draho přišlo. Takováto díla jsou poměrně mnohem dražší než jiná díla; ilustrace nemožno tu čítat, neboť jsou velice primitivní a nemají ceny.
Dle řečeného možno snadno pochopit, že kolportážními romány možno si vydělat mnoho peněz. Někdy ovšem nakladatelé se přepočítají. Román jakési pověsti dosáhlý je jistě román Kat berlínský. O něm uveřejnily noviny zprávy, jež ovšem nemohu kontrolovati.
„Dřívější kat Kraut,“ pravilo se v nich, „jenž nyní poráží koně, podal materiál k románu Kat berlínsky, jehož hrdinou je on sám. Za tento materiál dostal nejdříve dle svého doznání 3000 marek. Tehdáž měli nakladatelé malou tiskárnu s ručními lisy; když je Kraut po delší době navštívil, měli již velkou tiskárnu s parním strojem. Otevřeně se mu přiznali, že přes konfiskaci díla měli čistého 11 milionu marek. Dobrovolně zaplatili Krautovi ještě 6000 marek.“
Třebas suma 11 milionu byla přehnaná, můžeme vždy přijmouti, že nakladatelé měli značný zisk.
- Pokračování článku: Hromadné rozšiřování lidové četby (1899), část 3: Regulace laciných románů a lidové knihovny